NOVECENTO Alessandro Baricco

Novinky
NOVECENTO

Délka představení
s přestávkou cca 2 hodiny

Premiéra 15. 12. 2005

harlekyn-agentura

Strhující příběh geniálního klavíristy

Divadelní představení pražské Violy

Osoby a obsazení

David Prachař
(za hlavní roli získal cenu Thálie 2006)

Emil Viklický

Režie Lucie Bělohradská

Překlad Karina I. Havlů
Kostýmy Katarína Hollá
Scénografické řešení navrhl ak. arch. Daniel Dvořák
Hudba a hudební dramaturgie Emil Viklický


 


Alessandro Baricco — Novecento se odehrává na lodi, která pravidelně brázdila oceán mezi Evropou a Amerikou. Novecento je jméno odloženého novorozeněte, jež námořníci objevili v podpalubí. V průběhu let se chlapec naučil hrát na piáno tak, „že i Bůh tančil, pokud se nikdo nedíval... A ten den, kdy seděl na veliké náloži dynamitu, mně daroval svůj příběh. Protože já byl jeho nejlepší přítel.“

Hra NOVECENTO vypráví velký příběh jednoho výjimečného lidského osudu. Setkáváme se v ní s mimořádným člověkem. Tajemným „geniálním“ jazzovým klavíristou. Mám ráda velké příběhy. Mám ráda výjimečné lidi. Mám ráda jazz. Mám ráda tuhle hru. Když jsem ji poprvé četla, už někde uprostřed se mi v mysli zjevilo jméno Emila Viklického. Dávno jsem si přála se s ním setkat. A tohle byla výzva. Ještě než jsem hru dočetla, věděla jsem Davida Prachaře. Taky jsem s ním nikdy nepracovala, ačkoliv se léta známe. Odnesla jsem text do Violy a oba muže oslovila. Nabídku přijali. Nikdy jsem nedělala na jevišti hru s živou hudbou. A v mém věku je každé „poprvé“ krásné. A každé setkání nad zajímavým textem je cenné. Moc si ho vážím a těším se na společnou práci.

Lucie Bělohradská

Je málo takových textů, po jejichž přečtení usoudíte, že vaše přítomnost je zbytečná. Případně můžete jen doufat, že textu posloužíte jako pokorný vypravěč.

David Prachař

Jakýmsi zvláštním řízením osudu jsem nabídku paní režisérky Bělohradské dostal v době, kdy jsem byl na šňůře koncertů se švýcarským trumpetistou Franco Ambrosettim. Den předtím, na brněnské dálnici, mi v autě Franco vyprávěl, že se svou ženou, skvělou italskou herečkou, hrají v italských městech společně s klavíristou literárně-jazzové představení podle divadelní hry Alessandra Baricca — NOVECENTO.

Emil Viklický

 

Myslíte, že je nemožné zamilovat se do divadelní postavy?

Jak pošetilé.
Promítat si tuto prapodivnou fikci do skutečného života, jak podivné dopisovat si s takovou abstrakcí?
I přes to se to děje.

Ať byl toho příčinou podmanivý saxofon, divoké piáno, či nevyčerpatelné hlasové nuance toho, jenž příběh vyprávěl, způsobilo to všechno v mé mysli zvláštní opojný neklid, který mne každou chvilku nutí přemýšlet třeba jen o titěrné, nikým nepovšimnuté maličkosti, a tak se snažím přijít na to, proč se ty dvě paní s brýlemi co seděly naproti ani jedinkrát neusmály, jejich studený nezájem jakoby se koupal v jejich horkých kávách, či třeba proč ten pán co zprvu vypadal jako ropný magnát, byl na konci rozzářen a usměvavý, proč uběhla mi celá ta neobyčejná plavba rychle jako přílivová vlna v oceánu a přestávka mi připadala neskutečně dlouhá.

Možná se to všechno stalo proto, že každý z nás si plujeme na té svojí lodi, a přestože se nejmenuje zrovna Virginien jsme zavření uvnitř a ačkoli máme možnost, bojíme se vystoupit, ale spíše se to všechno stalo proto, že se dala dohromady tak skvělá skupina lidí, která vytvořila tohle dílo, nejen fyzicky, ale vložila do něho cosi vnitřně velmi silného a proto bych všem chtěla moc poděkovat, opravdu všem, za ten zážitek, za tuhle plavbu, kterou jsem díly vám všem směla absolvovat, měla možnost podniknout a díky níž nyní budu proplouvat životem zas o něco neobyčejněji.

Danny Boodmene T. D. Lemone Novecento, děkuji Ti, že jsi nikdy nevystoupil z lodi.

Mistře Davide, Vám děkuji, že jste tak osobitě s velikou dávkou svého já, Dannyho příběh převyprávěl.

Mistře Viklický, od rozžhavených strun Vašeho piána se nezapálila pouze cigareta, kterou Novecento zapálenou vrátil majiteli, ale i cosi uvnitř nás, kteří jsme jen v němém úžasu sledovali Váš koncert.

Děkuji všem opravdu ze srdce
pasažérka Virginien, 31. ledna 2006

 

„Když jsem ho viděl naposledy, seděl na bombě. Skutečně. Seděl na takhle veliké náloži dynamitu. To je na dlouhé povídání... Říkával: »Dokud máš po ruce nějaký dobrý příběh a někoho, komu ho vyprávět, tak na tom opravdu ještě nejsi špatně.« A on měl... jeden dobrý příběh. On SÁM BYL tím dobrým příběhem. Sice bláznivým, ale krásným... A ten den, co seděl na té náloži dynamitu, mi ten příběh daroval. Protože já byl jeho nejlepší přítel...“

 

David Prachař

Radost ze hry, která se z jeho vypravěče příběhu muzikanta Novecenta nakažlivě přenáší na diváka, je nejen barvitá a barevná, ale je současně detailně propracovaným hereckým výkonem, z něhož jako základní motto čiší pozitivní, humanistický přístup k životu.