František Němec DÁMA NA PAVLAČI fotogalerie Soudničky Františka Němce z předválečné Prahy v podání Libuše Švormové. Doplněno nahrávkami oblíbených staropražských písniček. Kulajovic tetička - Dáma na pavlači - Kytku pryč! Adéla Hrbtychová mluví z horečky - Loutkou v rukou vdovce Dáma v manželství - Paní Katěnová mezi gentlemany V létě je každý králem - Paní Kvardová lichotí - Dáma v slzách Kos je vůl! - Tolik se těšil pan Vrub Klavrzová – Dolejška aneb něco pro chlapečka produkce Agentura HARLEKÝN s.r.o. Václav Hanzlíček

Objednávka představení

SVĚT KDE PLATÍ JEN DROBNÉ MINCE

František Němec píše „soudničky“. Ale ne ovšem banální záznamy ze soudních řízení, jakými obšťastňují novinářičkové šesté kategorie čtenáře při jejich ranní kávě s rohlíkem.

Protože Němec – podoben básníkům – v těch malých tvarech skutečně objevuje něco nového. Svět periférie, svět poloproletářů se snobskými choutkami, svět v kterém platí jen drobné mince, nejdrobnější.
Po pravdě řečeno, nemusí jej objevovat, zná jej. Rodilý Žižkovák už dávno a skrz naskrz se potkal se svými truchlosměšnými postavičkami asi dlouho před tím, než je posadili na lavici svědků a obžalovaných.

Nebydlel snad pan Okrouhlo, dřív než vykřikl „Kos je u mne vůl!“, někde na chodbě proti dveřím Františka Němce? Neseděl snad s panem Bufkou v Žižkovské hospůdce U Tichých dřív, než pan Bufka pronesl před soudem památný výrok, že člověk vlastně není nic víc než pár pytlíků soli, kousek železa, několik kil cukru a drobet té kyseliny máselné?

František Němec si nevybíral ze soudní síně krvavé látky hodné Shakespearovských dramat. On rozuměl šedému, umoulousanému životu, jaký jednotvárně šumí po pavlačích a cimřičkách starých činžáků nebo v hokynářstvích a letních restauracích na konci města.

Znal ty nejmenší hrdiny z výčepů i víkendových chat, kteří se věčně dostávají do sporů a malicherností a jejichž vášně, pokud se rozhárají, bývají tlumené a končí zpravidla jen uvedením ve veřejný posměch, anebo nanejvýš lehkým ublížením na těle. Jsou to hrozně malé osudy, i když se jim jejich herci vytrvale snaží dodat zdání elegance a světáctví, aspoň nějakým tím quasi, quasi… Jenže, nic platno, jsou jako paní Medlánková, která praví: „Nejsem na bouře, nejsem na živly, jsem na peníze. Dneš už je taková doba, že každej chceme svý.“

Ach ano, doba. O té nesvědčí vždycky její generálové, politici, filozofové a vynálezci. Stejně mohou být povoláni k svědectví i ti, kdo jen tiše a nenáročně předou malinké sny ve stínu mocných. Hledí si svého, ani je nenapadá myslet na ideje a vznešenosti, oni – jak praví krásné rčení – se drží při zdi a rozhodně si hledí přijít na své.

Vítězslav Kocourek

Libuše Švormová

Vystudovala užitou grafiku na Škole uměleckých řemesel v Brně, ale nikdy se jí nevěnovala. Na rozdíl od svých kolegů, kteří začnou jako herci malovat, ona nejdřív začala malovat a potom teprve hrát, aniž by se k malování kdy vrátila. Po studiu na DAMU roku 1961 stala členkou Městských divadel pražských, kde účinkovala více než 30 let.

Z jejich divadelních rolí jmenujme např.: Kupec Benátský (Porcie), Jsem špatná, špatná ženská (Emily), Past na myši (Mollie), Bláznivá ze Chaillot (Gabriela), Lavička (Ona) ad. Některé filmové role: Milenci v roce jedna, Aféry mé ženy, Jako jed, ad. Natáčí pro televizi. Libuše Švormová je členkou sdružení Šanson, věc veřejná. Vždy měla velmi ráda poezii a dodnes patří k jejím nejoblíbenějším představení, která má v Lyře Pragensis. Věnuje se práci v dabingu (6 dílů Angeliky).

„Zpočátku jsem tuto postavu nepovažovala ve své kariéře za něco významného. Dabovala jsem spoustu kvalitnějších rolí a namlouvala herečky jako Ginu Lollobrigidu nebo Shirley MacLaineovou. Když šla Angelika do kin, tak ji lidé z nedostatku romantických seriálů milovali. Dnes už by to zřejmě bylo jinak. Všechno se mění a v současnosti ničeho není tolik jako romantických seriálů. Přesto se na na Angeliku lidé pořád dívají. Asi je v ní nějaké „čaro“."