SVĚT KDE PLATÍ JEN DROBNÉ MINCEFrantišek Němec píše „soudničky“. Ale ne ovšem banální záznamy ze soudních řízení, jakými obšťastňují novinářičkové šesté kategorie čtenáře při jejich ranní kávě s rohlíkem. Protože Němec – podoben básníkům – v těch malých tvarech skutečně objevuje něco nového. Svět periférie, svět poloproletářů se snobskými choutkami, svět v kterém platí jen drobné mince, nejdrobnější. Nebydlel snad pan Okrouhlo, dřív než vykřikl „Kos je u mne vůl!“, někde na chodbě proti dveřím Františka Němce? Neseděl snad s panem Bufkou v Žižkovské hospůdce U Tichých dřív, než pan Bufka pronesl před soudem památný výrok, že člověk vlastně není nic víc než pár pytlíků soli, kousek železa, několik kil cukru a drobet té kyseliny máselné? František Němec si nevybíral ze soudní síně krvavé látky hodné Shakespearovských dramat. On rozuměl šedému, umoulousanému životu, jaký jednotvárně šumí po pavlačích a cimřičkách starých činžáků nebo v hokynářstvích a letních restauracích na konci města. Znal ty nejmenší hrdiny z výčepů i víkendových chat, kteří se věčně dostávají do sporů a malicherností a jejichž vášně, pokud se rozhárají, bývají tlumené a končí zpravidla jen uvedením ve veřejný posměch, anebo nanejvýš lehkým ublížením na těle. Jsou to hrozně malé osudy, i když se jim jejich herci vytrvale snaží dodat zdání elegance a světáctví, aspoň nějakým tím quasi, quasi… Jenže, nic platno, jsou jako paní Medlánková, která praví: „Nejsem na bouře, nejsem na živly, jsem na peníze. Dneš už je taková doba, že každej chceme svý.“ Ach ano, doba. O té nesvědčí vždycky její generálové, politici, filozofové a vynálezci. Stejně mohou být povoláni k svědectví i ti, kdo jen tiše a nenáročně předou malinké sny ve stínu mocných. Hledí si svého, ani je nenapadá myslet na ideje a vznešenosti, oni – jak praví krásné rčení – se drží při zdi a rozhodně si hledí přijít na své. Vítězslav Kocourek Libuše ŠvormováVystudovala užitou grafiku na Škole uměleckých řemesel v Brně, ale nikdy se jí nevěnovala. Na rozdíl od svých kolegů, kteří začnou jako herci malovat, ona nejdřív začala malovat a potom teprve hrát, aniž by se k malování kdy vrátila. Po studiu na DAMU roku 1961 stala členkou Městských divadel pražských, kde účinkovala více než 30 let. Z jejich divadelních rolí jmenujme např.: Kupec Benátský (Porcie), Jsem špatná, špatná ženská (Emily), Past na myši (Mollie), Bláznivá ze Chaillot (Gabriela), Lavička (Ona) ad. Některé filmové role: Milenci v roce jedna, Aféry mé ženy, Jako jed, ad. Natáčí pro televizi. Libuše Švormová je členkou sdružení Šanson, věc veřejná. Vždy měla velmi ráda poezii a dodnes patří k jejím nejoblíbenějším představení, která má v Lyře Pragensis. Věnuje se práci v dabingu (6 dílů Angeliky). „Zpočátku jsem tuto postavu nepovažovala ve své kariéře za něco významného. Dabovala jsem spoustu kvalitnějších rolí a namlouvala herečky jako Ginu Lollobrigidu nebo Shirley MacLaineovou. Když šla Angelika do kin, tak ji lidé z nedostatku romantických seriálů milovali. Dnes už by to zřejmě bylo jinak. Všechno se mění a v současnosti ničeho není tolik jako romantických seriálů. Přesto se na na Angeliku lidé pořád dívají. Asi je v ní nějaké „čaro“."
|